neděle 28. července 2013

Jak spolupracují Pascal a Archimédes

Pascalův zákon říká, že když působí vnější síla na kapalinu v uzavřené nádobě, bude se tlak, vznikající v důsledku působení této síly, přenášet uvnitř kapaliny křížem krážem, libovolným směrem ve stejném poměru. Co to vlastně znamená? Jednoduchý příklad na vysvětlenou: když šlápnete (opatrně, ne dupnout!) na částečně nafouknutý balonek, balonek se pod chodidlem vyboulí na všechny strany do směrů, ve kterých mu vyboulení není podložkou nebo plochou chodidla bráněno. Rozhodně ho nenapadne se vyboulit jen tak náhodně na jednu stranu. Tlak, který v balonku vyvolá došlápnutí nohou, se přemístí rovnoměrně do všech směrů a proto i tvar sešlápnutého balonku bude mít blízko k ideálnímu oblému tvaru. A to je přesně Pascalův zákon. Vzduch v balonku můžeme považovat za kapalinu v uzavřené nádobě. Plyny totiž můžeme považovat za určitý druh kapalin, mají velmi mnoho společných vlastností.

Pascalův zákon se uplatňuje např. v hydraulických zařízeních, jejichž hlavní částí je právě kapalina – nejčastěji olej – v uzavřené nádobě. Působením síly na jedné straně tohoto zařízení vzniká v kapalině tlak, který se pak přenáší do jiného místa a obvykle vyvolává větší sílu. Hydraulická zařízení jsou velmi častou součástí různých technických zařízení, rozmanitých strojů a přístrojů. Například letadlo využívá hydraulické zařízení k zasunutí či vysunutí podvozku, otevírá nebo zavírá jimi klapky na křídlech.  Auto používá hydraulické brzdy. Různé pneumatické systémy používají k přenášení tlaku stlačený vzduch. Válce, hadice, čerpadla, ventily jsou součástí jeřábů, nakladačů, vysokozdvižných vozíků, nákladních aut se sklápěcí korbou a také ke své práci využívají Pascalův zákon.

Co budeme potřebovat dnešnímu experimentování? Poohlédněte se po provázku, zápalkách, nafukovacím balonku a lahvi. Nejdříve zápalce oddělíte hlavičku (i s kouskem sirky). Druhý konec zápalky nebude potřebný. Do láhve nalijte vodu. Hlavičku zápalky vhoďte do vody. Přes hrdlo láhve přetáhněte balonek. Palcem zatlačte přes balonek na hladinu vody v hrdle láhve.

Zřejmě je hodně důležité, aby balonek těsně a pevně přiléhal k hrdlu. Asi je čas uvažovat, zda je třeba mít celý balonek, nebo ustřihnout potřebnou část a také jakým způsobem balonek ke sklenici připevnit (izolepa? provázek?). Je možné použít jakoukoliv láhev – PET i skleněnou. Skleněná asi bude vhodnější – zabráníme náhodným stlačením láhve jinde než tam, kde potřebujeme.

Co se stane, když provedete vše, jak je popsáno v návodu? Zpočátku bude hlavička zápalky volně plavat na hladině. Pokud zatlačíte na balonek, začne se zápalka pohybovat ke dnu. Čím víc zatlačíte, tím bude pohyb rychlejší. Naopak když uvolníte tlak na blánu balonku, zápalka opět vypluje na hladinu. Tušíte, proč se tak stane? Zápalka klesne dolů, protože na ni působí svisle dolů tlak, který se přenáší od prstu přes blánu směrem dolů. Moment! Jak se může zápalka pohybovat v láhvi směrem dolů, když podle Pacalova zákona se tlak v kapalině šíří stejnoměrně všemi směry? Na zápalku tedy musí stejný tlak působit shora, zdola i z boku a logicky se tak tedy tlaky musí vyrovnat a k žádnému pohybu nemůže dojít! To je sice pravda. Ale pokud panu Pascalovi pomůže ještě pan Archimédes…

Když palec tlačí na blánu z balonku, tlak se v kapalině skutečně šíří ve všech směrech. A protože mezi vlákny dřeva je spousta volného prostoru, molekuly vody zatlačíme mezi tyto vlákna. Dřevo tak bude mít větší hustotu. To známe všichni – mokré dřevo je těžší než stejně velký kus téhož dřeva, ale suchého. A teď dostává prostor pan Archimédes a jeho zákon. Pokud bude mít zápalka větší hustotu než voda, musí klesat ke dnu. Voda mezi vlákny dřeva toto právě dokáže. Pokud palec, kterým tlačíme  hladinu vody v láhvi uvolníme, vlákna dřeva vytlačí vodu zpět do sklenice a zápalka bude zase stoupat nahoru. Pokus nejde provádět donekonečna. Po  určité době totiž dřevo navlhne – voda dokáže pronikat mezi vlákna dřeva i bez našeho přičinění. Jen jí to trvá déle a dělá to nenásilnou metodou.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


neděle 14. července 2013

Minikytara

Zajímalo by vás, jak pracují strunné nebo drnkací nástroje? Hraje někdo z vás na kytaru nebo housle? Tak to bylo určitě vhodné, abyste věděli, co je příčinou toho, že vaše kouzelné dřevo vydává zvuk, nemyslíte? Pojďte bádat a přitom se bavit – vyrobíme si vlastní minikytaru z krabičky od zápalek…

Klasické kytary vyrábí zvuk díky mechanickým vibracím strun. Tyto vibrace jsou modulované neboli formované či upravované tělem kytary. Proto různé akustické kytary, i když používají stejné struny, vydávají odlišně zabarvené zvuky. Prvotním impulsem vzniku zvuku v elektrické kytaře je také mechanické rozkmitání strun, ale samotný zvuk je vytvářen pomocí různých elektronických součástek, elektrických obvodů a zesilovačů. Kytara, kterou používáte vy, má zřejmě struny kovové nebo nylonové. Ty nejlepší klasické kytary, které používají špičkoví kytaristé, jsou vyráběny ze zvířecích střev. 

Co budeme potřebovat k vyrobení vlastní kytary? Nic složitého: prázdnou krabičku od zápalek, 4 gumičky, balzové dřevo (nebo jiný druh měkkého dřeva, do kterého se snadno vyřezává - poptejte se kolem sebe po nějakém modeláři – možná budete překvapeni, jaké mají vaši spolužáci zajímavé koníčky) a odlamovací nůž. Určitě mějte po ruce dospělého – úprava dřeva do potřebného tvaru potřebuje malinko síly a hodně šikovnosti. S pomocí dospělého vám práce nepotrvá déle než 30 minut.
Pojďme na to. Nejdříve seřízněte obdélníček dřeva do lichoběžníkovitého průřezu. Tento kousek bude sloužit jako kobylka kytary. Horní část bude užší než dolní část opřená o krabičku. Ale když necháte destičku s původním obdélníkovým průřezem, nic hrozného se nestane. Postavte kobylku na přes šířku krabičky a zkraťte ji tak, aby zbytečně krabičku nepřečnívala. Zápalkovou krabičku otevřete asi tak do tří čtvrtin. Gumičky napněte přes krabičku, pod gumičky podsuňte balzovou kobylku a postavte ji. Gumičky musí být napnuté. Pokud jsou příliš dlouhé, musíte si sehnat kratší. Bude dobré tedy gumičky koupit, až budete mít představu, jak mají být dlouhé. Pokud jsou delší jen nepatrně, jde situaci napravit větším povytažením krabičky. To je všechno. Teď drnkněte – hraje? Problém mohou dělat zcela nové gumičky – takové je třeba před použitím několikrát vytahat podobně jako se to dělá například s nafukovacím balónkem. Občas gumičky sklouzávají z kobylky – v tom případě na kobylce pod gumičkami udělejte drobné zářezy. Jak by měla minikytara vypadat vám napoví obrázek.

No upřímně řečeno zvuk nic moc. Jak to udělat, aby zvuk naší minikytary byl rozmanitější, barevnější? Našli byste doma něco, z čeho by šlo vyrobit model kytary, kontrabasu, mandolíny, ukulele atd.? Co třeba místo krabiček od zápalek použít krabici od mléka nebo cereálií? Že z nich nejde nic vysunout jako z krabičky, kterou jsme použili my? No snad by vás něco napadlo, jak vytvořit „ozvučnou skříň“.

Naše kytara stejně jako další drnkací nástroje vydávají zvuk rozkmitáním struny drnknutím konečky prstů nebo trsátkem. (Trsátko neboli plektrum je malý kousek umělé hmoty tvaru trojúhelníku se zaoblenými rohy. Zvuk nástroje ovlivňuje tloušťka a tvrdost trsátka.) Výšku tónu nástroje ovlivňuje poloha, ve které strunu přitlačíte rukou, kterou nedrnkáte. Zkrácením struny hrajete vyšší tón – to proto, že struna v tomto případě kmitá rychleji.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.